Jak nás EU okrádá?

Jedním z hlavních argumentů eurooptimistů (tedy já bych řekla spíš eurohujerů) jsou dotace, tedy peníze, které „dostáváme“ z Bruselu. Jenže – CO a hlavně KDO to vlastně dostává?

Většina obhájců Evropské unie a jejího fungování (tedy v poslední době spíš nefungování) používá v diskusi jako hlavní argument to, že z Bruselu dostáváme víc peněz, než tam posíláme. Ano, pokud se podíváme na pouhé sumy, mají pravdu, zatím patříme k těm zemím, které nakonec dostanou zpět o pár miliard víc, než do EU pošlou. Tedy pokud jsou na ministerstvech dostatečně schopní úředníci a pošlou žádosti včas a v potřebné kvalitě. A také se nesmíme rozhodnutím EU moc „protivit“ -  pak se najednou bruselští úředníci vrhnou na všechny naše „žádosti“ (ano, musíme žádat, na ty peníze nemáme žádný nárok) a najednou tam najdou spoustu chyb (které těm „hodným“ státům samozřejmě projdou) a kvůli nimž nelze žádost schválit a peníze proplatit.

A eurooptimisté se už také nikde nezmíní, kdo a na co tyto peníze dostává. V době ekonomické krize, kdy by bylo potřeba posílit především sociální výdaje pro ty nejpotřebnější, musíme povinně tyto peníze utratit za cyklostezky, hřiště a další nadstandardní vymoženosti. Ovšem cyklostezky jsou ještě docela dobré využití evropských dotací oproti různým programům z Evropského sociálního fondu. Jednotlivé operační programy mají tak všeobjímající názvy jako „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“ či „Lidské zdroje a zaměstnanost“. Požádat o ně může sice kdokoliv, ale většinou je mají šanci dostat jen velké (a tedy i bohaté) firmy, které mají na to najmout si odborníka na bezchybné sepsání žádosti, případně ty, které mají na „rozdělovacím“ úřadu někoho známého. Takže příjemcem těchto dotací jsou například nadnárodní společnosti (Coca Cola), bezpečnostní agentury (Alkom), velké plynárenské společnosti (RWE), nemalá část dotací se prostřednictvím různých nic neříkajících programů vrací zpět na ministerstva. Nevím, zda se smát či plakat nad názvy konkrétních programů: „Akademie pro plynárenské odborníky 1“, „Bernard s chytrou hlavou“ či „Budujeme budoucnost zvyšováním adaptability zaměstnanců členů stavebního klastru Ostrava“ (ten mě tedy dostal).

V praxi to znamená, že zaměstnanci absolvují nějaké to školení, dotyčná firma si několikanásobně nadhodnotí náklady – především ty na lektory – a nemalou část nespotřebovaných financí si rozeberou vedoucí pracovníci spolu s těmi, kdo o udělení takové „dotace“ rozhodli.

A to už ani nemluvím o tom, kolik státních úředníků placených z našich daní je zapotřebí na to, aby se o tyto peníze nejdřív požádal Brusel, pak se vypsaly různé programy a velice složité podmínky plnění, pročetly se všechny žádosti, sáhodlouze se rozhodovalo, kdo uspěje a kdo ne a nakonec se kontrolovalo, zda jsou ony podmínky plněny. Jak jsem se sama jednou přesvědčila, kontrolují se hlavně formality a nikoliv skutečně využití peněz.

Když se tedy sečtou plusy a mínusy, myslím, že pokud bychom peníze odeslané povinně do Bruselu využili přímo a smysluplně rovnou v ČR, měli bychom z toho větší prospěch než sice z účetně vyšších, ale z velké částí promarněných dotací z EU,  kvůli kterým navíc musíme zavádět různé nesmyslné předpisy. Ovšem protože nemalá část těchto „rozfofrovaných“ peněz skončí v kapsách politických stran či přímo politiků, je nelogické očekávat, že by se někdo z nich pro přerušení takového penězovodu vyslovil.